Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Historie Mšece
Povšechný přehled
Severně od Nového Strašecí a západně od Smečna rozkládá se městečko Mšec, rozloženo jsouc na svahu stráně k jihu se klonící mezi hojným stromovým a nad údolím, které krášlí řady topolů s rybníky. Většina budov seřazena jest podél silnice, vedoucí z Nového Strašecí a hadovitě se vinoucí celou obcí nahoru,kde připojena jest k staré říšské důležité silnici, spojující Prahu se světovými lázněmi Karlovými Vary. Na nejdůležitějším a vynikajícím místě k východu stojí zámek s rozlehlým parkem, a blíže něho kostel s farou, s níž sousedí radnice s malým náměstím. Na severu při silnici vypíná se úhledná budova školní. Uprostřed obce v návrší prýští pramen výborné pitné vody, jež stéká do blízkých rybníků. Při posledním sčítání roku 1890 mělo městečko 170 domů a 1209 obyvatelů - 579 mužských,630 ženských, z nichž byli 4 židé, ostatní pak katolíci. Z těch pak jeden se přihlásil k národnosti německé, ostatní k české. Mšec leží uprostřed okresu Novostrašeckého, v hejtmanství Slánském. Patří vikariátu Novostrašeckému a přifařeny k němu jsou obce Lodenice a Žehrovice s počtem 1939 obyvatelů z nichž 15 jest židů. Patronem jest kníže Jan ze Schwanzenbergů. Až do roku 1848 byl Mšec sídlem patrimoniálních úřadů. Liknavostí mšeckých se stalo, že nové okresní úřady dostaly se do Nového Strašecí. Pozdě vypravila se totiž deputace ke knížeti s prosbou o tyto, když ale bylo jim sděleno, že již strašecí je předešlo, upustili Mšečtí od dalších kroků. Mšec je sídlem ředitelstva knížeciho panství Mšeckého, úřadu obecního, c. k. poštovního a telegrafního, farního, správy čtyřtřídní školy obecné, lékaře obvodního a panského- v roce 1843 byli zde dva ranhojiči: Kutzer Jan Oswald František, a stanice četnické. Mšec obkličují lesy kol kolem jako zelený věnec. Na východní straně táhne se knížecí les, zvaný "v Háji'' a k němu těsně přiléhají po obou stranách silnice rozsáhlé lesy Smečenského hraběte Martinice v rozloze mnoha set hektarů, které se táhnou k jihu až ke Kladnu, na severu pak až k Jedomělicím. Severně od Mšece rozprostírá se zpočátku na rovině, dále pak na příkré stráni Srbečské lesina zvaná " u obrázku''. Západně od městyse ve vzdálenosti 1 km rozkládá se farní a knížecí les, zvaný " v toku''. Mimo les vyznačuje se okrsek městyse Mšece četnými rybníky, které rovněž až na 3 návesní rybníčky jsou vesměs majetkem knížecího velkostatku. Největší z nich "Lodenický'' nalézá se v sousedním katastru obce Lodenické a jest 30 ha veliký. Druhý dle velikosti rozložen jest pod městysem. Jest to rybník "Červený'' s výtopou 20 ha, který tvoří svou stromovou obrubou velmi pěkné popředí pohledu na Mšec. Výše nad Červeným rybníkem nacházejí se ještě na témže potoce Kačáku tři ku velkostatku Mšeci náležející rybníky a to: "Pilský'', "mlýnský'', a "Punčocha'' ve velikosti 7,9, a 15 ha. Nejzápadněji rozlévá se rybník "Třtický'' a "Budský'', patřící panství furstenbergskému. Počet všech rybníků k panství mšeckému patřících obnáší 23 s úhrnnou plochou 114 ha, z nichž ve Mšeckém údolí jest 8: Punčocha, Mlýnský , Pilský, Vítovský, Jopát, Červený, Lůžek, Lodenický. V údolí Žehrovických 5: Bouřil, Marek, Dvorský, Strašil, Soudný a v údolích Srbečských 10: Pohoř, ‚Žabov, Jezero, Čekal, Chrasť, Hájek, Srbečský, Spálený, Dubový a Babinec. Jakost Mšeckých chovných ryb a to především kaprů jest znalci i obecenstvem široko daleko za výtečnou uznána, ba co do jemnosti chuti vyniká nad ryby třeboňské a hlubocké. Následkem toho jest poptávka z blízka i z daleka tak četná, že pravidelně již před lovením v srpnu a září veškerý výlov bývá zakoupen. Obzvláště oblíbená je Mšecká ryba v Sasku, kamž po více roků téměř polovina zdejších kaprů tamními velkokupci jest vyvezena. Okolí Mšece jest počátek rozlehlého " podlesí'' a honosí se jak již uvedeno bylo bohatými lesy a krásami přírodními, proto hodí se výborně pro letní pobyt. A skutečně vyhledáváno jest již četnými výletníky a rodinami. Že krajina okolní byla již od dávných dob obydlena, dokazuje památný vrch Žalý s neprozkoumanými zbytky mohylovitého pohřebiště z doby předhistorické. I v jiném ohledu, totiž svými hrdisky,zaškími tvrzemi a zaniklými obcemi, tudíž i bohatou historií, jest velice zajímavá. Víme že byla dějištěm různých vojenských tažení, šarvátak a obležení. Tak roku 1334 plzeňský oddíl vítězného vojska zaměřil od Lipan a města Kolína do kraje slánského, kde 8. června přilehl k tvrzi řisutské. Ale když tvrze za den a noc dobýti nemohli, brali se dále ke Mšeci a Řenčovu. Zatím přichvátal Jakoubek od hradu Kostomlat asi se 4000 branného mužstva, i dohoniv nepřítele za Řenčovem, svedl boj, ve kterém ztratil na 150 svých nejlepších lidí. Vojsko Krále Jiříka z Poděbrad, které se roku 1450 vydalo z Prahy, aby města a odbojné pány ztrestalo, rozložilo se a vojensky opevnilo u Mšeckých Žehrovic, aby zkrotilo odpůrce Jindřicha z kolovratu, který veřejně prohlášen byl za škůdce a protivníka království Českého. Odtud činilo výpady proti Žehrovu, kterouž to tvrz po delším obléhání spálilo a se zemí srovnalo. Již na cestě zboží jeho Buštěves dobylo, rovněž i Strašecí, tehdy nepatrnou ves, v květnu spálilo. Vojenské opevněné ležení u Žehrovic je dosud dobře rozeznatelno. Že i ve válce třicetileté byl celý kraj průchodní cestou nepřátelských vojsk, je dokázáno. Drancováním a pálením ochuzen byl beztoho již chudý kraj nesmírně. Není divu tedy, že byl i vylidněn. K novému zalidnění povolány sem musely býti celé kolonie německé. Lidé ti se ovšem počeštili, avšak původ jejich dle jmen i rázu plemenného dosud je mezi nimi znatelný.
Dějiny a popis zámku
Jméno městečka Mšec zaměňováno bývalo a bývá často znetvořeným německým názvem Kornouz. České pojmenování pochází od prvotního majitele vladyky Dcheře ze Mšece, který se vyskytuje v létech 1316-1318 se svojí dcerou Zdeňkou. Bylať vesnice Mšec,jako mnohé jiné,vsí vladyckou, t.j. takovou, kde mnoho drobné šlechty přebývalo a hospodařilo na svých svobodných dvorech. Na to držel vesnice Mšec a Žehrovice Albrecht z Kolovrat, který bezpochyby skoupil a obdržel od císaře karla IV. mnoho takových vladyčích dvorů. O původě jména Kornouz vypráví někteří letopisci, že král Václav IV. měl zde v loveckém zámečku uložena tenata, německy Jugdgarne, odtud i název Garnhaus vznikl. Jisto je, že v listině z roku 1368 jmenuje se místo toto "cornuss'' a během času znetvořilo se na Kornouz. Od těch časů se oba názvy místa stále zaměňují. Mšec povstal tedy již za dob dávných. Když nabyl ho Albrecht z Kolovrat, jenž byl maršálek králové a předek všech pozdějších pánů téhož hesla a nynějších hrabat Krakovských z Kolovrat, učinil r.1361 námluvu o hranice mezi panstvím Křivoklátským a vesnicemi svými Mšecem a žehrovicemi.Za nedlouho potom vyzdvihnul tu tvrz novou a ji jménem Kornhauz nazval. Za nějakou dobu následovalo i založení kláštera Ročovského, kterému dal, dne 6.srpna 1380 vinný desátek ze Mšece. Tehda měl Albrecht již vzrostlé syny a možná jest, že jednomu z nich, jenž se též Albrecht jmenoval, Kornouz k vládě odevzdal. Častěji se totiž tehda jméno Albrechta Kornhauzského, ale nelze poznati, má-li se na otce nebo na syna rozuměti. Roku 1381 psal e jeden Albrecht co ,, nejstarší", z čehož plyne, že byli tehdy tři Albrechtové z Kolovrat.Jisto je, že jeden Albrecht z Kolovrat na Kornouze připojil se r. 1387 nepokojnému Markvartovi z Wantenberka, který proti králi bouře osnoval a podněcoval, při nichž lidé na veřejných cestách a jmenovitě u Mšece olupovány byli. Proto dal král Václav IV. hned na počátku r. 1388 v zimě ještě proti vzbouřencům do boje táhnouti. Hrad Mšecký byl obležen a zničen a držitel zajat. Fragmentární zbytky základního zdiva tohoto zbořeniště nalezly se u severovýchodních vrat dvora, dále asi vprostřed velkého prostranství dvora na místě, kde obě cesty pravý úhel tvoří, konstatovány byly při kopání základní zdi staré kulaté věže, která ze zbořeného Kolovratského hradu pocházela. Albrecht nejstarší zemřel dne 5.července 1391 a co zakladatel pochován jest v kostele Dolnoročovského kláštera. Praotcem pozdějších pánů Kornhauzských z Kolovrat byl Mikeš, syn Albrechtův, jenž se od r.1369 s otcem svým připomíná. Po smrti otce svého držel za díl Kornhauz, ale zemřel tuším již r. 1392, poněvadž se potom jen sirotci po něm zůstalí připomínají. Mikšovi synové se sice zřejmě nepřipomínají, ale jiní to býti nemohli než Albrecht a Jan bratří, tkeří potom Kornhauz drželi. Albrecht vstoupil r.1406 v příměří s Bočkem z Poděbrad a držel Kornouz r.1408 společně s bratrem Janem, ale později jej tomuto pustil. Jan, který oženěn byl se Škonkou ze Žerotína , připomíná se v mnohých jednáních veřejných i soukromých až do r. 1437. Dcera jeho Eliška vdaná byla za Jana Roháče z Dubé, proslulého hejtmana strany Táborské. O synech nám není nic známo, ale není pochyby, že jedním ze synů byl Jan z Kolovrat a z Kornhauzu, který se v r.1456-1474 připomíná. Jiným synem snad byl Zbyněk, jenž se od. r.1455 často v pamětech tehdejší doby jmenuje. Týž byl věrným přivržencem krále Jiříka Poděbradského a proto jest ustanoven roku 1470, aby řídil pole z kraje Slánského. Poslední jeho dni, když již u vysokém stáří postaven byl, ztrpčeny mu byly synem jeho Jindřichem. Zdá se, že Zbyněk příliš dobře nehospodařil, neboť ačkoliv měl pěkný statek, přece jednou tři číše stříbrné a koflík stříbrný strýci svému Mikšovi Žehrovickému zastsvil. Zdá se že Jindřich ty a takové věci těžce nesl a obávaje se,aby statek příliš ztenčen nebyl a léta svá dávno již maje, na otci žádal, aby mu Kornhauzu postoupil. Po nějakém otálení přinucen jest pán k tomu, aby nebydlel na sídle, kteréž držel půl století, odjel do Prahy, poručiv manželce své Kateřině z Dubé, aby na místě jeho statku i s dobytkem a dvojími koňmi postupovala. O tom svědčí měšťan Buřík Zahrádka dne 29. dubna 1503 doslovně: Pamatuji se, že mne pan Jindřich z kolovrat prosil, abych s ním jel na Kornhauz, že chce mu otec jeho statek předati. Když jsme tam o sv. Jakubě r. 1501 přišli, nebyl otec doma a matka řekla synovi ,, Milý pane synu! Teď máte dvoje koně a krávy a šatuov také, sečť sem mohla býti, a jiné hospodářství, opatrujtéž sobě, učinilať jsem ráda, seč sem kolivěk mohla býti". Nesynovská a vskutku urputná mysl Jindřichova ukázala se hned po tomto vystupování. Pokoje vymíněné bez vůle otcovy otvíral a knihy tam nalezené pobral. Hned potom kázal volati po městech, aby ti lidé, kteří pro přísnost otcovu odešli, zase se k němu vrátili, že chce s nimi tak milostivě nakládatiže musí každý dobrý pochváliti. Za nedlouho přišlo i k soudům. Jindřich vinil otce svého, že mu smlouvy nedržel a překážky činí, že mu nevydal majestátů, listin a zápisů na Kornhauz. I po rozsouzení těchto věcí otce těžce obviňoval otce svého a psaními mnohými a důtklivými slovy se ho dotýkal, že by měl býti vymícen od jiných otcův a té poctivosti a cti hoden od něho není, co jsou synové otcům svým povinni. I mateře své neušetřil Jindřich. Bylať si paní Kateřina v jedné ceduli smluvní nějaký len vymínila, a když dozrál, kázala jej děvečkám svým potrhati, ale Jindřich pohnal ji proto z pychu. Půhony nešly teď jen ze syna na otce, nýbrž i od otce na syna, poněvadž Jindřich maje opatrovati bratry své, zvláště Jana ničímž ho neopatřil, tak že mu otec sám sukni kupoval a také na stravu naň nakládal. Bylo to věcí skorem neslýchanou, aby se otec a syn k sobě takto měli, a dotýkalo se nejvýše cti celého rodu a všech příbuzných. To bylo příčinou, že v to někteří strýcové vkročili a přiloživše si sjezd rodinný do Mělníka, tu mocnou výpověď mezi oběma učinili r. 1503. Vypověděno tu, že Jindřich nařčení svého, že mu otec smlouvy nezdržel, ničímž neprovedl, že tím Zbyněk na pověsti dobré nic neztratil a Jindřich, že ona hanlivá slova o otci svém psáti neměl. Jindřich odsouzen, aby se k otci podle smlouvy zachoval, pro nevydání čeledi otci pokutu zaplatil a co otec na opatření bratří naložil, zaplatil. Zbyňkovi pak poručeno, aby Jindřichovi listy na to zboží vydal. Zbyněk žil ještě r. 1506, avšak r. 1511 byl již mrtev. Také Jindřich dobře nehospodařil a starodávného sídla rodiny své, které si cenil na 7000 kop česk. Grošů, udržeti nemohl. Statek přešel na to na Karlštejnského purkrabího Mikuláše Žehrovského z Kolovrat, který se dne 17. listopadu 1506 ,, na Kornhauze" psal. Po jeho úmrtí 1510 stal se poručníkem jeho sirotka neznámého jména Jiří Buštěhradský z Kolovrat. Týž ujal Kornhauz i Žehrovice a jiná zboží, byl také nejvyšším sudím a znám jest jako nepřítel stavu městského. Zemřel r. 1528, odkázav všechen statek strýci svému Janovi, avšak aby ho nabyl teprve tehda, až by Eliška z Fictum, manželka Jiříkova, zemřela nebo stav svůj vdovský změnila. Ale při smrti jeho byl Jan již mrtev, neb pedl r. 1536-38 u Moháče. Eliška pak žila ještě několik let, asi do roku 1540. Od roku 1536-1538 byl Václav Budovec z Budova pánem na Kornhauze. Dalším držitelem této usedlosti byl Dětřich z Kolovrat, syn Janův, tkerý ji ale větším dílem promrhal a r. 1547 zemřel. Po něm stal se dědicem dne 12. října 1548 synovec jeho Ludvík Bezdružický z Kolovrat, ten dostal: zámek Kornhauz se dvorem a městečkem a deset vsí: Milý, Srby, Lhotu, Žehrovice, Třtici, Honice, Třebichovice, Hořešovice, Lodenici, Kačici a právo, aby si mohl vsi zastavené Pozdeň a Bdín vyplatiti. K zámku patřilo mimo dvůr pivovar a sladovna, lesy proti Žehrovicům a jedenáct rybníků: Farářovský, Pod kněžským, Vítovský, Ojlmský, Prostřední, Krtovský- u Kačice, pod Libány, Prostřední pod Libny, Hořejší, nad mostem v libíně a jezírko. Na statku tomto nacházely se mnohé vady, pro kteréžto byl Ludvík nucen některé části prodávati. Roku 1549 slíbil Ludvík králi, aby mohl tento míti větší zalíbení v myslivosti, že za pět let vysoké zvěři, totiž jelenův, srn, srnců na všech gruntech svých a zvláště těch, které se s grunty křivoklátskými stýkaly, honiti nebude, aby se zase zvěř rozploditi mohla. Za to mu slíben roční deputát dvou jelenův a propustily se mu zaječí lovy a štvaní s jestřábem a líhavým psem na lišky, vlky a rysy. Ludvík byl královským hejtmanem Nového města Prahy a dal dne 15. listopadu 1549obnos 1500 kop pr.gr. své manželce Anně pojistiti. Zemřel v roce 1555 a ustanovil syny Jana Zdislava Abdona za dědice, tento byl ještě r.1558 neplnoletým. Jan měl tři manželky Markétu z Roupova, Bohuňku z Hostivař a alžbětu z Rožmitálu. Sídlo obou těchto bratrů bylo velmi zadluženo, což bylo příčinou, že panství Mšecké, které 200 let bylo majetkem Kolovratů a k němuž mimo zámek a dvůr a městečko jen dvůr zemanský ve Třtici náležel, muselo býti prodáno. Dle smlouvy ze dne 20. řijna 1567 a dle nároků stavu panského ze dne 17. července 1568 byla záněrečná smlouva, potažmo přiznání zemských desk dne 2. června 1569 docílena, kterouž Jan z Kolovrat v nepřítomnosti bratra svého zdislava Abdona prodal zámek, pivovar, sladovnu, dvůr a ovčín ve Mšeci, rovněž dvůr ve Třtici s loukami a lesy, školkami a chmelnicemi, mlýn, všecky potoky, rybníky a nádržky na ryby Bedřichovi Mičanskému z Klinšteina a z Roztok na Žehrovicích za cenu 5875 kop česk. Grošů. Při své svatbě s Apollonií, rozenou Waldsteinskou, daroval ji v oce 1580 veliký a drahocenný řetěz z korunního zlata a zajistil ji na Kornhauzu obnos 7500 pražs. Grošů. Zároveň chválí svou manželku, že ho v nemoci ve Mšeci s obzvláštní péčí ošetřovala. Jí stálo r.1581 ve Mšeci osm koní a panský vůz k dispozici. Roku 1582 učinil smlouvu s Janem, synem svým z prvního manželství, nebo poněvadž tento ,, z vůle pána boha všemohoucího a dobrou volí pana otce svého i také radou a fedruňkem pánův a přítel se oženil", Bedřich uvolil se mu k tomuto ,, předsevzetí křesťanskému a k živnosti" 10.000 kop miš. Dáti. Tento Jan byv r. 1580 na Peruci, v noci něčeho se ze spaní zděsil a tak se lekl, že chtěl z okna vyskočiti, z toho pominul se smyslem, tak že jej musili svázati. Ale potom se zase uzdravil. Paní Apollena zřekla se dne 1.dubna 1585 všech zápisů a její manžel prodal panství Mšecké se Žehrovicemi a Velkými Hořešovicemi Matyáši Štampachovi ze Štampachu za 55000 kop míš. Grošů. Poněvadž prodávající mezitím zemřel, dali jeho synové Jan a Jaroslav tuto změnmajetkovou dodatečně, dne 24. břwzna 1586 vtěliti do desk zemských. Matyáš Štampach ze Štampachu byl v mnohých věcech zběhlý, neb v mladých létech cestoval ve Vlaších, ve francii a v Německu. R. 1566 poslán byl do Uher, kde se svým bratrem Leonardem a s jinými příbuznými v císařském vojsku před pevností Rábem stál. Když vrátil se do Čech, oženil se okolo r. 1584 s vdovou Evou Hruškovou z Března, rozenou Reichlovou z reichu na Srbči, s níž vyženil statky Srbeč a Hřivčice a po jejím úmrtí 1591 pojal barboru, rozenou Hasenšteinskou z Lobkovic. Tato jmenuje se v listině z roku 1590. Roku 1596 koupil Kalivody, roku.1597 Přerubenice a r. 1613 Maštov. Matyáš byl císařským radou a hejtmanem kraje slánského a žil ve Mšeci, kde blahodárně působil. Nemaje dětí, činil velká dobrodiní svým poddaným. Pod tímto pánem měl Mšec svou dobu nejkrásnější. Vystavěl zde novou školu a určil správce školy k pobožným zpěvům a k podobným výkonům v kostele. Dal r. 1601 veliký zvon do kostela zdejšího ulíti a zámek zdejší z dvorem ,, naskrze a to od nejmenšího až do největšího s nemalým nákladem na památku svou" znovu vyzdvihl. Zámek musela být nádherná budova, jak archivní záznamy dokazují. Stavitel jeho slul Fortini. Obsahoval veliké prostranství a budovou o čtyřech křídlech, věž nad branou a čtyři schodiště na galerie. V zámku byla také kaple Nativitatis Christi, která stála pak ještě i r. 1798. Měla jedno okno se zrcadlovými tabulemi a dvojité dveře, blíže byla stará duchovní světnice. Dle archivů ve Mšeci a v Třeboni zaznamenáno je o ní k roku 1731 ,, mit einem Glaszfenster und einem altvetterl. Altar aus Brettern". Mimo to vystavěl si majitel v zahradě při samém zámku velice nákladný letohrádek, který byl v roce 1678 demolován. Stopy jeho - podlouhlé kvádry - nalezeny byly v létech sedmdesátých při překopávce hořeního dílu parku, upotřebeno bylo jich k různým stavbám. Ze všeho toho zachoval se až na naše doby ozdobně vytesaný znak jeho ve dvoře zámeckém v severním křídle nad renaissančním vchodem, obloženém štukovím. V červeném štítě mělstříbrnou krokev se třemi červenými růžemi, v klenotu červený a stříbrný roh bůvolí, okřídlený každý třemi pštrosími péry, uprostřed krokev jako ve štítě. Vedle klenotu vytesána jsou začáteční písmena M.S.- V. S. Při zámku zřídil zahradu kořennou vedle umění zahradnického všelijakým kořením a kvítím pěkně vysázenou, dále též blízko zámku nákladnou oboru pro vysokou zvěř, která obehnána byla pevnou, vysokou zdí, vcelku 1173 m dlouhou, zabírající plochu 11 jiter. Tato obora poskytovala mu obzvláštní zábavu, že mohl ze svého obydlí neb ze svého letohrádku dle své libosti jeleny pozorovati neb stříleti. Mimo toho založil blíže ní v jihovýchodní nížině bažantnici mezi rybníky, oživenými divokými kachnami. Dále založil školky, ovocné zahrady, chmelnice, potoky, rybníky, vodovody, dal vystavěti hostince, mlýny, novou pilu a cihelnu. V odlehlejších končinách panství a sice v Libínském údolí a v ,,dřevách" u Kalivod pobíhalo množství krásných jelenů, z nichž mohlo se ročně 6-10 kusů poraziti. Mimo to byli také u Srbče jeleni, černá zvěř a bažanti. Tato zvěř byla z ohledu na sousední císařský revír, který přísně spravoval Novostrašecký lesmistr v posledních desetiletích XVI.století, pečlivě šetřena, takže s obou stran tvořila hojnou kořist. Bažantnice Mšecké patřily tehdy k velkým vzácnostem. Nad veškerou touto tvorbou trůnil nádherný zámek s rozkošnou vyhlídkou do dalekého údolí. Na vnější zámecké zdi pyšnil se nápis s malbou, různou zvěř představující. V obývacích místnostech zámku nalézala se sbírka různých mincí, klenotů, mezi nimiž zlaté řetězy, stříbrné konvice, poháry, misky,umývadla atd., dále zbrojnice, pozůstávající z množství dlouhých a krátkých pušek, pancířů, helem, rapírů dyk atd., kterých ve svém mládí sám upotřeboval. Měl knihovnu, rodinné listiny a mnoho jiných cenných věcí. Pro Paprockého bedlivě a snažně po všech krajích sbíral paměti o rodu Štampachů, tak že tento rod nejobšírněji ze všech popsán býti mohl. Panství Kornhauz přikupováním nemálo rozšířené a Maštov s příslušenstvím odkázal, jsa bezdětek, posledním svým pořízením, které obsahuje 20 archů a které po jeho úmrtí dne 2. srpna 1613 zaneseno bylo do zemských desk dne 7. května 1615, synovci jeho Janovi Rejchartovi Štampachovi ze Štampachu, který musel ale každoročně svým mladším bratřím Matyášovi a Leonardovi jistou sumu vypláceti. Zřídil z obou panství statek nápadní, v jehož držení vždy nejstarší a nejbližší krevní strýcové následovati měli. Můžeme se domnívati, že učený tento lidumil pochován byl tam, kde žil, a není také pochyby, že jistě, jsa bohat, pořídil si rakev cínovou. Všeobecným zvykem tehdy bylo, že členové šlechtických rodin pochováváni byli v kryptě kostelní a mramorové náhrobky s podobou zemřelého zazdívány bývaly do zdí kostelních. Z těchto nezachovalo se ve Mšeci nic, snad při stavbě nového kostela přišli na zmar. Za to nalezeny byly r. 1779 při stavbě nového kostela v kryptě kostelní kromě jiných dřevěných též dvě rakve cínové. Povolaní činitelé neměli tehdy nic moudřejšího na práci, než rakve vyprázdniti, pozůstatky nebožtíků do koutů sklepení vysypati a rakve v dražbě zpeněžiti! Domníváme se, že byly to právě kosti Matyáše Štampacha, s kterými tak hrubě naloženo bylo. Tak málo úcty a piety prokázáno bylo muži, jemuž má Mšec děkovati za rozkvět svůj. Neuvěřitelno, ale pravda! Nový majitel v mládí svém také rozličné krajiny procestoval, zejména byl roku 1591 s císařským poselstvím v Cařihradě, kdež od žoldána zlatohlavým oděvem obdarován, a.r. 1549 doprovázel císařského posla do Moskvy. Po úmrtí jeho r. 1615 nenásledoval po něm syn jeho, nýbrž zdědil po něm Mšec podle práva nápadního nejstarší synovec jeho Jan Jindřich Rejchart Štampach ze Štampachu, který se oženil r. 1612 s Eleonorou Barborou s Fictum. Tento přidržel se r. 1618 stavův odbojných a sliboval direktorům, že ,, jako věrný patriota chce při nich nejen radou ale i skutkem státi, nýbrž i pokud by toho potřeba ukazovala, i hrdlo své nechati chce". Když falckrabě Bedřich - zimní král- do Čech přijel, přijal ho na Kornhauzu s velikou vzácností a znamenitě ho pohostil, z čehož se potom vychloubal a za veliké štěstí sobě pokládal, že takového velikého mocnáře ve svém příbytku častoval. A poněvadž nad to poddané své do boje vypravoval, odsouzen jest r. 1622 k ztrátě polovice jmění svého. Kornhauz zabrán s jinými statky již před odsouzením královskou komorou a zastaven napřed -1621- Elišce Popelové z Lobkovic, která měla na statku tom 15.000 pojištěných, ale ještě téhož r. dne 21.července rozkázáno knížeti z Lichtensteina, aby postoupen byl Vrastislavovi hraběti z Fyrstenberka. Statek Mšec odhadnut byl na 87.932 kop míš. Darování na tento statek, kterýž byl postaven na uhrazení dluhů hraběti povinných 198.154 zl. rýns., napsáno teprve císařským výnosem ze dne 13. května 1623, při čemž císaři myslivost vyhražena. Hrabě oženil se dne 17. prosince 1628 s Lavinií, rozenou hraběnkou Gonzagovou z Novellary. Mezi tím Jan Jindřich Štamapach opustil vlast svou pro víru-1628- a vystěhoval se do Annaberku v Sasích, kdež s manželkou a 9. dítkami v největší nouzi a bídě žil, poněvadž se mu z polovice jeho ponechané do r.1631 nic nedostalo. Z té příčiny přijel téhož roku při vpádu saském do Čech, ujal se statku Kornhauzu a se správcem téhož statku zle nakládal. Protož r. 1634 všeho statku a všech pohledávek svých jest odsouzen. Po úmrtí hraběte Fyrstenberka byl na prosbu jeho vdovy jeho statek Kornhauz dne 17. března 1634 v desky zemské vložen. Paní tato zdědivší Kornhauz vdala se v druhém loži za Otu Bedřicha hraběte z Harrachu. To bylo příčinou, že po smrti její pře povstala mezi rody, z nichž každý právo ke Kornhauzu si osoboval. Teprve r.1639 učiněno mezi oběma porovnání takové, aby se Kornhauz dětem Vratislavovým dostal. Ale když synáček jeho Frant. Vratislav r. 1641 zemřel, teprve 10 roků věku svého se dočkav, zdědila statek sestra jeho Marie Eleonora, vdaná hraběnka z Hohenembsu, tato pak prodala jej dne 1. prosince 1662 se vším co k němu náleželo Janovi Adolfovi hraběti ze Schwarzenberku za 60.000 zl. rýnských, jehožto rodu posud náleží. Za doby Rakouské války o postup dědičný obnášely v roce 1742 dodávky z panství Mšeckého vojsku uherskému, francouzskému a bavorskému v obnosu 3182 zl. V sedmileté válce, v době od r. 1756 do konce roku 1759, činily dodávky přátelskému i nepřátelskému vojsku úhrnem 6521 zl. 31 kr. Momo toho odnesli Prusové ze zámku Mšeckého některé předměty, plenili i na polích a místy drancovali. Dne 5. listopadu 1762 přijeli prusští husaři do Mšece a při vyhrožování s tasenými šavlemi prohlíželi i šaty úřadníků a sebrali veškeré peníze jakož i koně s potravinami. Pět roků na to 1767 přijel jenerál Laudon do Mšece a určil zdejší krajinu k vojenským cvičením. Blíže ovčína ,, na průhoně" utábořily se čtyry pluky vojska a sice pluky Kinský, Ceuzr, Kolovrat a Parcit. Bydlel v zámku u jednoho úředníka. Když ale do ležení zavítal i císař Josef II. s jenerály Laudonem, Wítem, Prinkem a Kraskou, ubytoval se císař v zámku a jenerálové přebývali po celou dobu cvičení s ostatními důstojníky v stanech. Cvičení opakovalo se i v příštím roce. Když Mšec po bitvě na bílé hoře byl konfiskován a odevzdán hraběti Vratislavovi Fyrstenberkovi, vyhraženo bylo právo honební císaři Ferdinandovi II. Tento povolil roku 1633 odváděti každoročně majitelům Mšece šest jelenů a šest kusů černé zvěře, k čemuž dodatečně ještě šest srn dodáváno bylo. Tím, jakož i třicetiletou válkou stav zvěře značně klesnul. Ze čtyř bažantnic u Mšece, Lodenic, u Kalivod a Srbče byla tato poslední nejslabší a tudíž roku 1727 zrušena, jí následovala r. 1733 Kalivodská. Lodenická byla r. 1780 a 1781 vysekána a v louku a pole proměněna. Tak zůstala jen Mšecká, která měla býti 1781 ohrazena zdí. Stalo se tak ale jen na straně západní blíže červeného rybníka. Ostatek nedostaven. Ostatně byla i tato opuštěna. Poslední vlk zastřelen byl na panství Mšeckém v r.1720, poslední rys 1764 a poslední divoká kočka v roce 1776. Černá zvěř byla tu už do roku 1770 a jeleni do1787. O stavu zámku Mšeckého píše tehdejší hejtman Kryštov B. Sieber knížeti dne 16. května 1675 z Křivoklátu dobrozdání Patera Jezuity Bossa, který byl toho času missionářem ve Mšeci, a který si zámek dopodrobna prohlédl a přimlouvá se o zachování ,, diesses so schenen gebauten Schlosses, dessen gleiche nicht viel in Behmen zu zu finden sein". Dle rady stavitele spomoženo by bylo nákladem asi 4-5 tis. Zl. podezdívkou podezdívkou hlavních zdí nebo několika pilíři, a žádá knížete, aby v podzimu přijel a učinil sám rozkazy, co by se mělo dělati. Pro chatrný stav zámku projednáno bylo dílo r. 1675 s Dominikem Spinettou, mistrem zednickým, aby kryt prejzový snesl a pokryl střechu šindelem. Šnek kudy se nahoru chodilo, rozboural a pohodlné schody postavil a starý pilíř ve dvoře na horu u hejtmanova bytu povýšil a až pod střechu vyzdvihl. Poněvadž byly dosavadní pavlače jen dřevy podepřeny, uloženo spinettovy, aby postavil prempouchy ( sloupy) a sloučil je s prostředním pilířem. Tehda také zbytek věže zbořen. Již roku 1664 byla věž tak chatrná, že svršek její snsli a znovu pokryli, aby kamení nepadalo na bránu blízko stojící. Jeden roh chatrný na tu stranu k zahradě zbořen a znovu postaven, tři arkýře, které byly u zámku, rozmetány a zdi všechny do jedné plochy upraveny. R.1680 opravoval se pustý sál a vystavěl vlažský krb. Urbář panství Mšeckého z r. 1681 popisuje zámek takto: ,, Zámek kornhauzský v nově od kamene in quadro vystavěný, ve kterémž zámku jedna pěkná a skrovná kaplička a v něm 17 pieknýv pokojův, 12 komor, jeden dlouhý sál, kde nyní maucznice a při tom velká kuchyně, též jeden velmi volný a hluboký sklep podzemní a k tomu maštal pro 10 konie se skutečně vynachází. Dne 13. května 1710 dána knížeti zpráva, že hlavní zdivo v pravo do bylo podepřeno. R. 1721 shledalo se zase, že jsou některé části chatrné, a proto zdi venkovské škarpami podepřeny a všude železnými štáfy staženy. Při tom pak poslední zdi, které na hlínu stavěny byly, rozbořeny a znovu vyzdviženy. Při tom shledáno, že hlavní zeď ,, v bílé skále" ( Plánský vápenec ) nebyla dobře založena. Opravovalo se i v letech 1722,1723,1729,1760,1768, ale vzdor tomu musela se tato polovice zámeckého traktu strhnouti a znovu i s dnešním dvorem 1770-73 postaviti. V rukopisné zprávě, v zemském museu uložené, čteme, že všecky pokoje zámku byly v polovici XVIII. Stol.čištěny, obnoveny a krášleny obrazy a scénami z loveckého života. Přes to bylo i v letech 1783,84,87, snad i později na zámku stavěno, ale čím více se opravovalo, tím hůře byl na tom zámek. Stálým bouráním, podpíráním, přestavováním a flikováním setřen byl úplně původní ráz stavby, takže dnešní budova zámecká činí dojem šablonovitého, jednopatrového domu obývacího o dvou křídlech. Ještě plán zámku, kreslený Josefem z Gollerů v roce 1791, ukazuje staré rozdělení pokojů a sice v přízemí - bránu, v pravo od ní a v jižním křídle byt řiditelův, za ním různé komory, ve východním křídle, dnes zrušeném, točité schody, byt vrátného a hostinský pokoj, v severním křídle hospodářské komory a komora důchodního ( dříve patrně mazhaus ) a v záp. křídle kanceláře, ve dvoře při jižní straně podloubí. V prvém patře, v rohu jihozápadním ,, nové panské ještě nedostavěné pokoje", v rohu jihovýchodním ,, tři staré velmi zpustošené pokoje" a kaple,m ve vých. Traktu točité schodiště a byt starého řiditele Thomschi ve výslužbě, zabírající i roh severovýchodní, v severním křídle byt důchodního a v rohu severozápadním dva staré obývací pokoje vrchnostenské. V druhém patře, které bylo jen na straně severní a z části i východní, dvě neupotřebené staré světnice, pokoj písařův a byt hlídačův. Když r.1829 dědičný princ Jan Adolf kníže ze Schwarzenberku převzal Mšec, dal zámek upraviti, valy a příkopy kolem něho se zemí srovnati, kde zřídil ozdobnou zahradu a nedaleko ohradní zdi parku pavilon postavil. Z té doby uložen jest v archivu situační plán zámku s parkem z r.1832, na němž již postrádáme východní křídlo zámku. Z téhož roku jest tu geometrický situační plán zahrady u zámku, kreslený ing. Gassauerem, který zřejmě a jasně ukazuje podobu příkopů a náspů, zarostlými stromy, se zdmi a můstkem a konečně plán příkopu při Mšeckém zámku z roku 1833 i s několika profily. Příkop, 5 stop hluboký s valem 5-6 sáhů široký, rozprostíral se z východní strany po celé délce zámku, ze severovýchodní strany jen do polovic křídel. Bohužel, že při stálém přestavování byly i staré památky zničeny. Tak kupř. při poslední opravě sýpky ve dvoře před několika lety objevily se hlavice, roseta a spirálovité ozdoby, což bylo zase maltou zaneseno a obíleno. Fragmenty kamenických ozdob nenalezneme také v podezdívce jihovýchodního rohu zámku, pocházejí bez pochyby ze zbořené věže. Co zbytek staré budovy zámecké můžeme považovati i ohradní zeď, táhnoucí se ve směru západního křídla zámku k severu. Jest 80-120 cm silná a má zazděný renaissanční vchod, rustikou zdobený. Něco blíže k zámku nalézají se v ní dva zazděné klenuté otvory, kanálům podobné, kterými patrně přitékala nebo odtékala voda do zámeckého příkopu. Ve dvoře samém zazděny jsou dvě studny, dolejší, při dnešním hnojišti, vyzděna je ohromnými kvádry z pískovce žehrovického. Je 23 m hluboká a obsahuje 16 m vody. Poněvadž vedlejší hnojiště vodu znečišťovalo, musela býti zazděna. Druhá nalézá se 60 m severněji a je úplně bez vody, ač je 32 m hluboká, vykroužena je z pískovce tuřanského. V roce 1899 otevřen byl vodovod, nákladem 26.000 K pořízený. Voda tlačí se z červeného rybníka do zámku, do dvora a do dvora na Hájích. V zámku chová se bohatý a uspořádaný archiv, počínající se záznamy teprve po 30leté válce, kdy panující rodina Schwarzenberků Mšec koupila. Kam se poděly veškeré starší listiny, jest neznámo. Rozdělen jest na tři oddělení, z nichž každé má osm pořadí : 1.Změny knížecího majetku, 2. Léna,3. Patronátní, 4. Veřejné záležitosti, 5. autonomie, 6. Aekonomie, 7. Administrace panství, 8. Rodinné záležitosti knížete a jiných šlechticů. Všecka akta jsou indexována netoliko archiválně, nýbrž i krátkým slovním označením. V archivu jest uložen též objemný urbář či soupis panství Mšeckého, jehožto předmluva má datum dne 20. června 1681. Zhotoven byl pod dohledem ,, urozeného a statečného vladyky pana Eliáše Heidelberga z Heidelbergu, hejtmana panství ´´. Kniha ta je přezevší svojí neúplnost , práce znamenitá. Důležitá jest i tím, že jest posledním dokumentem slavné kdysi správy české a dokazuje, že úřední vnitřní jazyk velkostatku Mšece v oné době byl český, kdežto následující vnitřní akta úřední psána jsou již německy. Je to kniha velkého kvartu, 36 cm dlouhá, 26 cm vysoká a 7 cm silná, v hnědých kožených deskách vázaná, zlatými ornamenty zdobená a uzavřená mosaznými sponami. Desky skoro 2 cm silné, zhotoveny jsou ze dřeva bukového a na vnější straně potaženy jsou ovčí koží na hnědočerveně zbarvenou. Obsahuje 613 popsaných stran. Titulní list, vypracovaný ozdobným písmem, oznamuje, že : ,, Na nejmilostivější poručení jeho vysoce Osvícené Milosti Pana Adolfa Svaté říše římské knížete ze Schwarzenbergu,..atd., byla tato kniha s velikou pečlivostí sestavena ´´. V dalších listech nalezneme přehledný obsah, platební povinnosti lidí poddaných ze Mšece a okolí.
Kostel, fara a správa duchovní
V sousedství zámku na vynikajícím místě stojí kostel sv. Kateřiny s farou. Kdy a kým byl kostel zbudován neví se určitě, ale můžeme se domnívat že tak učinil rod Kolovratský, kterému náleželo panství mšecké a srbečské, a který patronátní právo těchto kostelů provozoval. Víme, že Albrecht z Kolovrat s manželskou svou Annou z Žeberka založil roku 1373 též klášter pod Ročovem a ze srbečského dvoru 100 strychů žita pro tento ročně odváděti poukázal. Fara ve Mšeci připomíná se již roku 1352, musel tedy i kostel již tehdy státi. Prvý známý farář zdejší jmenuje se Otík z Očihova, který zde působil od r. 1363 až do své mrti 1393. Za něho byl zde vikář ( kaplan ) Pecold, rodem ze Senomat od r,1372 - 1380, knězem byl však již 20 let. Při visitaci arcijahna pražského, kněze Pavla z Janovic, a archidiakonatu Pražském roku 1379 uvádí se v dekanatu slánském také kostel ve Mšeci. Mimo toho byli ještě jen kostely v Strašecí, Stochově, Srbči, Třtici a v Pozdni. Jisto je, že všechny tyto kostely byli až do válek husitských samostatnými a vlastními správci opatřeny. Druhým známým farářem ve Mšeci byl Jiří z Žatce 1393-1408. O tomto knězi, který mimochodem řečeno byl velmi zadlužen, zachovalo se více zápisů, které, které uveřejnil Ferd. Třetím farářem byl Jan 1408-1415, čtvrtým Valentin 1415-1419. Že tu byli však i Husité, vychází přirozeně z blízkosti Žatce, který býval celý husitským. Roku 1421 zabavili husité proboštu mělnickému dvůr jeho v Srbči. Kteří z duchovních v této době působili ve Mšeci, není nám známo. Po válkách husitských byli zde faráři katoličtí. Ve středu po svatoduší roku 1470 potvrzen jest u faráře Stanislav ze Sanoku, rodem Polák. Roku 1479 obdržel uprázdněnou faru Jan, kněz řádu sv. Dominika. Za Míčanů z Klinštejna byli tu faráři katoličtí, kteří podávali pod obojí způsobou. Později zavládli tu predikanti nakatoličtí, jichž jména neznáme. Roku 1580 připomíná se kněz viktorin, který žádá jiným opatřen býti. Dne 7. listopadu roku 1611 oznamuje farář strašecký Pavel Viktorin Škera oficialovi arcibiskupskému kašparovi Arsemovi z Radbuzy o své při mezi ním a strašeckými, kteří predikanta z Kornouzu do Strašecí povolali, kostel zavřeli a jej křivě obžalovali. Známo je, že proti českým bratřím zařídili roku 1588 jezuité missie ( vycházky ) v Kladně a na Smečně. Vzdor ráznému vyhlazování protestantů napočteno se ještě roku 1653 v kraji Slánském celkem 1601 nekatolíků
